Zajíc a volavka

Kdysi dávno, na kraji lesa, kde se louka setkávala s klidnou hladinou rybníka, žil jeden zajíc. Rychlý byl jako vítr – a stejně tak pyšný. Kam přišel, tam se chlubil:

„Já jsem nejrychlejší zvíře široko daleko! Nikdo mě nepředhoní!“

Jednoho teplého odpoledne zahlédl u rybníka volavku. Stála na jedné noze, nehýbala se, jen tiše pozorovala vodu.

Zajíc na ni hned spustil:

„Co ty tady tak stojíš? Nechceš si aspoň trochu zaběhat? Já bych tě oběhl desetkrát, než vůbec uděláš krok!“

Volavka klidně odvětila:

„Možná jsem pomalá na zemi. Ale ne vždy záleží jen na rychlosti. Chceš si to vyzkoušet?“

Zajíc se samolibě zazubil a přikývl.

Volavka navrhla:

„Závodíme k ostrůvku uprostřed rybníka. Ty běž po souši. Já půjdu svou cestou.“

Zajíc vyrazil jako blesk. Běžel kolem rybníka, přeskakoval kořeny, podbíhal větve... až dorazil na břeh naproti ostrůvku. A tam...

se zarazil. Všude jen voda. A zajíc neuměl plavat.

Zatímco bezradně přešlapoval na místě, volavka klidně rozepnula křídla, vznesla se do vzduchu a ladně přistála přímo na ostrůvku.

A tak si zajíc uvědomil, že být rychlý ještě neznamená být nejlepší.